Marcuse, Herbert (1898-1979) Německý neomarxistický teoretik společnosti a zakladatel - spolu s Maxem Horkheimerem a Theodorem W. Adomem - KRITICKÉ TEORIE frankfurtské školy. Roku 1922 získal na universitě ve Freiburgu doktorát za disertaci Německý umělecký román, ve které zkoumal vztah mezi uměním a společností. Tvrdil, že vysoce integrované společnosti produkují umění, které se přizpůsobuje uceleným systémům víry. Rozdrobené společnosti pak dávají vzniknout dílům, jež neodrážejí převládající ideologii, ale jsou s ní naopak v protikladu. Na základě takového konfliktu může umění vzkvétat. Umělec prostřednictvím forem nového umění vykresluje vizi racionální společnosti schopné své rozpory tvořivě rozvíjet k ideálu lidské svobody.
Marcusův zájem o umění byl hluboce politický i teoretický. Byi přesvědčen, že zápas buržoasního umělce, jmenovitě Thomase Manna, o vytvoření estetické reprezentace racionální společnosti symbolizoval reálný historický boj o socialistickou společnost v Německu. S úpadkem socialistické politiky v západní Evropě ve dvacátých letech však Marcuse začal zvažovat možnost, že MARXOVA teorie historického materialismu přinesla neadekvátní pojetí podmínek, jež urychlují proces, v němž se vytváří třídní vědomí. Jeho pochybnosti o MARXISMU vyšly jasně najevo ve studii "K problému dialektiky" (1930).
Marcuse zastával názor, že pojem "správného třídního vědomí", zejména v té podobě, v níž se objevil v Historii a třídním vědomí od Gyorge LUKÁCSE, byl příliš abstraktní na to, aby mohl zachytit komplexní společenskou existenci jedince a pohnutky k činu v ní dřímající. Abstraktnost pojmu historické (třídní) činnosti učinila marxismus slepým k potenciálu jedince k radikální politice a k otázce, jak by se mohl tenJo potenciál rozvíjet. V důsledku toho je marxistická teorie zodpovědná za zjevně nepřeklenutelnou propast mezi teorií a praxí, mezi teoretickými očekáváními historické změny a praktickými možnostmi realizace těchto očekávání.
Marcusova argumentace byla součástí plánu na založení marxistické teorie historické změny v každodenní praktické činnosti jedince spíše než v abstraktní historické činnosti třídních hybných sil. Tento projekt se rozvíjel v letech 1928-32, v období, které Marcuse strávil studiem u filosofa Martina HEIDEGGERA na universitě ve Freiburgu a v němž byl ovlivněn Heideggerovým dílem Bytí a čas z roku 1927. Fundamentální ontologie rozvíjená v ~tí a čase by podle Marcuse mohla přeorientovat marxismus na fonny činnosti, které utvářejí existenci každého jedince a jež nemohou být kapitalismem zcela potlačeny. V době, kdy byl třídní boj utlumen, mohl heideggerovský základ marxismu sloužit jako nové východisko pro radikální společenskou akci.
Sloučení Marxe a Heideggera nevyřešilo nepříjemné dilema vytvořené historickým materialismem. Ve svém prvním důležitém publikovaném díle Hegelova ontologie a základy teorie historicity (1932) nabízí Marcuse interpretaci HEGELOVY Logiky a Fenomenologie ducha, která umísťuje kořeny Heideggerovy ontologie do Hegelovy dialektiky. Tímto způsobem mohl Marcuse vidět v jedinci autora determinant jeho vlastní společenské existence a dále sledovat, jak se stává teoreticky vědomým si struktury své existence a,své role v utváření této struktury. Jedinec v jeho pojetí už nadále není, tak jako u Heideggera, neuvažujícím produktem předem daných ontologických determinant; ale ačkoli byl Hegelův jedinec reflexívně sebetvořící, Hegelův základ teorie a praxe (praxis) stále spočíval v apriorních ontologických určeních individuálního myšlení a činnosti, a nebyl zcela vhodným podkladem k vymanění historického materialismu z abstraktních sklonů.
Nakonec se Marcusovi podařilo vyřešit problém ke své spokojenosti díky tomu, že byly objeveny a roku 1932 publikovány Ekonomické a filosofické rukopisy Karla MARXE. Tato nedokončená pojednání mladého Marxe dodaly Marcusovi filosofické argumenty k dokončení své revize historického materialismu a osvobození pojmu praxe z ontologie, jež predeterminovala strukturu a cíle lidské aktivity. Vliv mladého Marxe na Marcusův projekt vykrystalizoval ve statích "Základy historického materialismu" (1932) a "Pojem práce" (1933). výz-: nam, jaký měly Rukopisy pro Marcuseho, nelze docenit. Řešení problematiky marxistické teorie, již Marcuse nedokonale formuloval prostřednictvím Heideggerovy a Hegelovy filosofie, mu ironií osudu poskytl sám Marx.
Po pádu Výmarské republiky (1933) se chopili moci nacisté a Marcuse, spolu s jinými německými Židy, byl nucen uprchnout. Po krátkém pobytu ve švýcarské Ženevě našel útočiště v Americe. Zanechal své snahy postavit historický materialismus na základy, které by v sobě zahrnovaly teoretické uznání praktické důležitosti jedince. Tento projekt se už nezdál aktuální - v té době neexistovala žádná opozice fašistické totalitě. Zdálo se, že všichni jedinci a třídy byli stmeleni a strženi do proudu masové politiky. Marcus se nyní spojil s frankfurtskou školou a strávil příští tři desetiletí vysvětlováním selhání historického materialismu a rekonstrukcí teoretických základů marxismu po tomto krachu.
Prvním významným dílem z tohoto období Marcusova teoretického vývoje byl Rozum a revoluce (194 I). Marcuse se v něm vrací k Hegelovi, ale tentokrát k Hegelovi zcela jinému, než byl ten, s nímž se setkal dříve v Hegelově ontologii. Nyní přidělil Hegelovu pojmu "rozum" úkol artikulovat normy, jimiž musí být všechny společnosti poměřovány. Tvrdí, že za historických okolností, v nichž neexistuje žádná síla, která by se postavila nadvládě, nezbývá teorii nic jiného, než se vrátit k vysoké míře abstrakce. Tam, kde není politické hnutí kriticky zaměřené proti represivnímu režimu, může existovat pouze kritická teorie.
Spolu s dalšími členy frankfurtské školy se Marcuse snažil vysvětlit vývoj FAŠISMU z kapitalismu. Soustředil se na roli technologie při zabezpečování fašistické represe a s pomocí díla Maxe WEBERA rozvíjel obecnou teorii technologické nadvlády.
Podle Marcuse se všechny rozvinuté industriální společnosti, bez ohledu na rozdíly v politických institucích a přesvědčeních, stále více přizpůsobují racionalitě technologické produkce, protože jsou oddány vědeckému a technickému pokroku. Technologická racionalita organizuje kulturní, politický, společenský i ekonomický sektor společnosti v zájmu uplatnění ústředního ideologického principu materiální produktivity. Společenské vztahy jsou utvářeny do zcela ovládané, naprosto integrované, dokonale uniformní a pohodlné existence, proti níž se neprotestuje a z níž není úniku. Marcusova teorie technologické nadvlády je základním argumentem Sovětského marxismu (1958) a jeho nejslavnějšího díla Jednorozměrný člověk (1964). Nadvláda technologického rozumu sice zredukovala veškerou lidskou zkušenost na jednu uniformní dimenzi, přesto však je podle Marcuse možné, aby racionálni reorganizace technologie překonala stávající formy práce, a tím vytvořila předpoklady pro nové způsoby lidské svobody a rozvoje. Aby odvodil tyto radikálně odlišné typy lidského výrazu, obrátil se k FREUDOVĚ metapsychologii. Svoji představu o nerepresivní společnosti předkládá v díle Eros a civilizace (1955) a v Eseji o osvobození (1969).
Když v letech 1968-74 nabyla politického významu NOVÁ LEVICE a studentské hnutí - především prostřednictvím opozice proti válce ve Vietnamu - pohlížel Marcuse na tyto skupiny jako na potencionální síly odporu vůči rozvinuté industriální společnosti a činitele společenské změny. V tomto období se zdálo, že opustil své původní tvrzení, že technologický rozum zničil všechny politické základy pro kritiku zavedené společnosti. Naději, že tyto nové politické síly budou avantgardou dalekosáhlé historické přeměny, vyjádřil v Eseji o osvobození a v Kontrarevoluci a revoltě (1972). Jakmile však Nová levice i se studentským hnutím ke konci vietnamské války utichla, upadl zpět do pesimismu z Jednorozměrného člověka.
V posledních letech svého života věnoval Marcuse zvýšenou pozornost úloze umění v moderním světě. Pevněji než kdy předtím hájil svůj po dlouhou dobu zastávaný názor, že v jednorozměrné společnosti mohou nabídnout představu způsobu života, který by racionálně využíval pokroku technologického rozumu, jenž si nás začal zotročovat, pouze ty nejabstraktnější formy výrazu. Ve svém posledním díle Estetická dimenze (1977) se Marcuse vrátil k argumentaci své doktorské disertace a završil své životní dílo přesně tam, kde před více než půlstoletím začal. MS

odkazy
Marcuse, H.: Hegels Ontologie und die Grundlegung einer Theorie der Geschichtlichkeit. Frankfurt: KJosterman, 1932.
_: Reason and Revolution: Hegel and the Rise of Sodal Theory. New York: Oxford University Press, 1941; Londýn: Routledge & Kegan Paul. 1955.
_: Ems and Civilization: a Philosophical Inquiry into Freud. Londýn: Routledge & Kegan Paul, 1966.
_: Soviet Marxism: a Critical Analysis. New Y9rk: Columbia University Press, 1958.
_: One-Dimensional Man: Studies in the Ideology o.f Advanced Industrial Sodety. Boston: Beacon; Londýn: Routledge & Kegan Paul, 1968.
~: An Essay on Uberution. Boston: Beacon; Londýn: Allen Lane, 1969.
_: Counterrevolution and Revolt. Boston: Beacon; Londýn: Allen Lane, 1972.
_: The Aestetic Dimem'ion: Toward a Critique ()ťMarxistAestetics. Boston: Beacon, 1978,
literatura
Geoghegan, V.: Reason and Ems: the Sodal Theory o.fHerbert Marcu~'e. Londýn: Pluto, 1981.
Jay, M.: The Dialectical Imagination: a History oj the Franfurt School and the Im'titute (iť Social Research, 1923-1950. Boston: Little, Brown; Londýn: Heinemann, 1973.
Schoolman, M.: The /ml/ginllry Witness: the Critiml Theory of Herbert Ml/rcl/se. New York: Free Press, 1980.